NAVŽDY SÁM

NAVŽDY SÁM

Vychází slunce,

už mezi mými pažemi prosvítají první paprsky.

Květy se otevírají a natáčejí mu svou tvář.

Jsem strom uprostřed louky.

Vychází slunce a já mám díky němu svatozář.

Už je to dávno co mě sem přines vítr co by semeno,

Od té doby nade mnou otáčí se času vřeteno.

Stojím tu vlastně od nepaměti,

pamatuji si, že se po louce proháněly děti

a pak v mém stínu odpočívaly.

Ale ty časy jsou pryč.

Pamatuji si, kolik milenců do mé kůže srdce si vyrylo,

pak se pohádalo a na srdce si nevzpomnělo.

Krásná v denním světle tato louka, a já v ní majestát.

Pokud někdo nepřijde a neukončí můj život, přijďte, já budu rád.

Ale louka to zapomenutá a já jsem tu sám,

dlouho jsem přemýšlel a teď se ptám,

jaký účel zde mám.

Měním se podle ročního období.

Jednou bílý jsem, podruhé rozkvétám, plody již nemám a na podzim opadám.

Já strom krásný, ale navždy sám.

Slunce zapadá a já jdu spát,

já strom krásný, této louky majestát.